×
„Americký happy endy nemám rád,“ říká při vzpomínkách na olympiádu Ondřej Bank

„Americký happy endy nemám rád,“ říká při vzpomínkách na olympiádu Ondřej Bank

12.03.2014

Před třemi týdny završil svou olympijskou pohádku pátým místem v obřím slalomu a těšil se na finále Světového poháru. Jenže zatímco jeho soupeři ve švýcarském Lenzerheide bojují o křišťálové glóby, Ondřej Bank sedí doma a léčí zraněnou nohu. Dobrá nálada ho ale neopouští.

Když Ondřej Bank před deseti dny upadl v Super G Světového poháru v norském Kvitfjellu, všem zatrnulo. Český lyžař ležel na sněhu, držel si zakrvácenou nohu a mával na záchranáře. Podezření na otevřenou zlomeninu holenní kosti se ale naštěstí nepotvrdilo a dvě hluboké tržné rány spravilo čtrnáct stehů. Přesto třiatřicetiletý lyžař se sezónou nekončí a chystá se ještě závodit. „Pořád to bolí, ale půjdu to zkusit a uvidíme. Rád bych si ještě zajel nějaké malé FIS závody, protože jsem si na olympiádě sjel jeden bod ve sjezdu a potřebuju ještě jeden, abych měl dobré číslo na příští rok.“

 

Ondro, prý jste dokonce uvažoval o finále Světového poháru v Lenzerheide.

 

Uvažoval, ale jenom trochu. Byla tam třeba jen desetiprocentní šance, že by to šlo, protože ta rána na holeni byla velká. Nešlo o nic vážného, lyžovat by se dalo, ale je to docela rozbolavělé a na nějaké velké závodění by to stejně nebylo.

 

Lidé už vás po všech těch zraněních vnímají jako velkého lyžařského smolaře. Neměl jste ale v Norsku spíš štěstí v neštěstí?

 

Teď to bylo rozhodně štěstí, protože se tam mohlo stát cokoliv. V první minutě jsem si myslel, že mám otevřenou zlomeninu, ona z té rány docela stříkala krev. Když už jsem se trochu uklidnil a začal si myslet, že to není tak zlý, tak přijel doktor a říká: Jo jo, to je otevřená zlomenina. Takže těch prvních pět minut mi bylo docela ouzko, ale naštěstí to byla opravdu jen rozseklá noha.

 

Co se tam vlastně stalo?

 

Těžko říct. Já jsem tam trochu podcenil jednu kompresi, nájezd z prudkého do roviny, a proto vznikl ten pád. A pak jsem se tam akorát válel přes lyže a ony mě nějak posekaly.

 

Míváte po všech těch pádech ještě vůbec strach?

 

Ale jo, vždycky tam ten strach je. Akorát se ho pak nějak rychle zbavím. Mám ale pořád větší a větší respekt a snažím se to vždycky vymyslet tak, abych nejel vystresovaný úplně pomalu, ale zároveň ani tak riskantně, abych si něco udělal.

 

Jak se na vašem přístupu k riskování podepisuje to, že máte doma ročního syna?

 

Všechno tohle okolní dění člověka ovlivňuje, to je jasné. Já ale doufám, že jenom tím správným směrem. Věřím, že díky tomu dokážu lépe zvolit míru toho rizika a zbytečně nebláznit.

 

Jak se s odstupem času díváte na olympiádu? Nezačalo vás přeci jen mrzet, že tu medaili nemáte?

 

Pro mě po těch dvou letech, co jsem si prožil, je to 5., 7. a 9. místo takový dost happy end. To moje lyžování na olympiádě je pro mě fakt zázrak a kdybych měl medaili, tak to už by byl spíš americký happy end a ty já nemám rád. To už by bylo skoro divný.

 

Podepsala se olympiáda nějak na vašem uvažování o budoucnosti?

 

Asi trochu ano. Já doufal, že jsem schopný jezdit stejně rychle jako předtím, ale po těch zraněních a nemoci, kdy jsem vlastně dva roky nezávodil, to bylo spíš takové tajné přání. Olympiáda mě ale utvrdila v tom, že i když je mi třiatřicet a dlouho jsem nezávodil, má to pořád smysl. Člověka to taky víc baví, když jezdí takhle víc vepředu, takže mám takovou větší energii do dalšího roku, kdy je mistrovství světa. Chtěl bych si i tu další zimu pořádně užít.

 

ŠS

 



Partner

Toyota

Pool partner

Mediální partneři

Partnerská lyžařská střediska